Muzeum pivovarnictví v Kostelci n.Č.l. se rozrůstá deset let      Kostelec nad Černými lesy (Kolínsko) 14. ledna (zpravodaj ČTK Zdeněk Matoušek) - Průvodce rozdá návštěvníkům několik loučí a skupina se vydává po úzkém točitém schodišti dolů do temného podzemí. Scéna známá spíš ze středověkého hradu než z pivovaru. Jenže ležácké sklepy ukrývající se v hloubce 12 metrů pod nádvořím bývalého pivovaru v Kostelci nad Černými lesy zatím postrádají fungující elektrické osvětlení. Naposledy si tady sklepmistr elektřinou svítil v roce 1992, kdy v tancích dozrávala finální várka piva.    Muzeum pivovarnictví se v areálu bývalého pivovaru v Kostelci nad Černými lesy rozrůstá už deset let. Společnost Dej Bůh štěstí, iniciátor jeho vzniku, spolupořádá nyní i sérii přednáškových bloků na téma industriálního kulturního dědictví s názvem Jak jsem potkal fabriku. První, který se konal dnes, měl podtitul Co jsme si zbořili. O nenávratně ztracených průmyslových památkách laiky i odborníky informovali pracovníci Výzkumného centra průmyslového dědictví, regionálních památkových ústavů a muzeí.    Nejde jen o zrušené pivovary a sladovny, nýbrž také o zbourané cukrovary, cihelny, komíny, sušárny lnu nebo vodní mlýny. Avšak pivovarství jako neodmyslitelná součást české kultury tvoří v celém industriálním dědictví určitou specialitu. Vztah části veřejnosti k pivu je přece jen citově zjitřenější než třeba k produktu vysokých pecí či elektráren.    Novodobý černokostelecký pivovar vznikl ve 40. letech 19. století a do dnešní podoby se formoval až do nástupu 20. století. Začátek konce přišel v 80. letech minulého století. V roce 1987 se tu uvařila poslední várka piva. Varna vychladla, ale národní podnik Středočeské pivovary až do roku 1992 využíval zdejší spilku a ležácké sklepy pro zpracování mladiny dovezené z Velkých Popovic. Definitivně provoz utichl v roce 1994, kdy se zavřela sladovna.    Pozdravem Dej Bůh štěstí! se po dlouhá staletí častovali pivovarští mistři. Společnost, která nese stejný název, získala areál pivovaru od města v roce 2011. Založili ji dva nadšenci a milovníci nejen piva, ale i historie a technologie pivovarnictví Milan Starec a Tomáš Vodochodský, přidal se Ladislav Pačes. První dva jsou nyní majiteli Černokosteleckého zájezdního pivováru, jak svůj „poklad“ staromilsky nazývají, třetí je jeho správcem. Kromě záchrany a rekonstrukce zchátralého objektu si vytyčili dva hlavní úkoly - založit a postupně budovat muzeum pivovarnictví a obnovit vaření černokosteleckého piva.    Tak jako je pro rybáře signálem k akci cukání splávku, dovede Milana Starce a Tomáše Vodochodského pokaždé vyburcovat stručná hláška: „Někde se bourá pivovar!“ Buď se jim podaří získat další položky do sbírek muzea, nebo si alespoň pivovar a zbylé zařízení před demolicí zdokumentují a vyfotí. Černokostelečtí pivovarníci odhadují, že dosud zmapovali přes 2000 bývalých pivovarů v Čechách a téměř 1000 na Moravě a ve Slezsku.    Areálem provází návštěvníky sedmašedesátiletý Miloslav Kopecký, někdejší zaměstnanec pivovaru. Staral se tu o spilku, kde pivo kvasilo, byl i podsládkem a sklepmistrem. Teď prochází s hosty po trase, po níž kdysi ve výrobním procesu putoval z půdy ječmen a měnil se ve slad, pak v horkou mladinu, která stékala na chladicí štoky a dále do kvasných kádí ve spilce, aby se po deseti, dvanácti dnech přerodu v pivo samospádem vlila déle než na měsíc do ležáckých sudů a tanků v hlubokých a chladných sklepích.    Ve sladovně vede průvodce hosty ke kamennému náduvníku, což je nádoba, v níž se namáčel ječmen před klíčením. Kostelečtí sběratelé ho v roce 2008 po částech přivezli na přívěsu z dávno zrušeného pivovaru v Červeném Záhoří u Tábora, aby cennou památku z doby baroka zachránili před zničením. Pohrávají si s myšlenkou, že by v budoucnosti prastarý náduvník mohl opět plnit svou funkci v sladovacím procesu.    Byla by to rarita, stejně jako zamýšlené zprovoznění historického chladicího kompresoru ve strojovně nebo unikátní přímý otop pod varním kotlem, na který ve varně pivovaru upozorňuje průvodce. V době, kdy obdobné závody už desítky let vyhřívaly varné nádoby centrálně vyráběnou parou, topilo se v Kostelci přímo pod kotlem uhlím. A to až do poslední várky černokosteleckého piva v roce 1987. „Znamenalo to pro vařiče a pumpaucha, jeho pomocníka, pořádnou fušku, když museli v takových podmínkách přesně na stupeň dodržet předepsané teploty ve všech fázích varného procesu,“ vysvětluje Miloslav Kopecký.      „Pivovarští“ z Kostelce nad Černými lesy neskrývají, že rekonstrukce areálu pokračuje pomalým tempem v závislosti na ekonomické situaci jejich společnosti. Na dotaz, jaké jsou zdroje penězí pro nákup a restaurování součástí sbírek pivovarského muzea, odpovídá Milan Starec stručně: „Vlastní iniciativa bez úvěrů a částečně také dotační tituly.“    Na podporu budování muzea tak do kasy společnosti Dej Bůh štěstí plyne i zisk z provozu Zájezdního hostince. Stěny restaurace otevřené před pár lety v levém křídle čelní budovy zdobí sbírka originálních plechových tabulí se značkami piv z doby Rakouska-Uherska i předválečného Československa. Nejen z Kostelce a jeho okolí, ale i z nedaleké metropole míří do hostince celé skupiny i rodiny s dětmi na pravidelné tematické gastronomické akce mistra kuchaře.    Nádvoří pivovaru vévodí budova osmibokého půdorysu, někdejší žentourový mlat, ve kterém pohon soustrojí obstarávali koně nebo voli. Stavení bylo doslova „na buldozer“, jak jeho žalostný stav z doby před deseti lety popsal průvodce Miloslav Kopecký. Při rekonstrukci, na níž přispěli Středočeský kraj, památkáři i Evropská unie, byla klasicistní rotunda omítnuta a zastřešena novou keramickou krytinou. Uvnitř byl odborně ošetřen mohutný dřevěný krov.    Osmiboký mlat, někdy označovaný za mlýn, je napohled patrně nejatraktivnější částí areálu pivovaru, ale jako takový ho zároveň obestírá tajemství. Nač potřebovali v pivovaru mlat nebo mlýn? Ječmen se před sladováním nemele, hotový slad se sice šrotuje, ale ne v mlýně. A tak i když se v médiích občas objeví slova o tom, že „zařízení mlelo zrní pro potřeby pivovaru“, je autor Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska Pavel Jákl opatrnější, když na adresu žentouru poznamenává, že „jeho funkce není dodnes zcela vyjasněná.“    A jak to v Černokosteleckém zájezdním pivováru vypadá s druhým záměrem, tedy obnoveným vařením? Zdejší „pivovarští“ v sobě nezapřou zastánce klasických postupů ve výrobě piva. Chtějí využít co nejvíce ze zařízení bývalého pivovaru. Některé fáze výroby piva by tak probíhaly dnes již ojedinělým způsobem. Jak máčení ječmene ve staletém náduvníku ve sladovně, tak i přímý otop uhlím ve varně nebo chlazení mladiny na původních štocích. „Je to ale běh na dlouhou trať,“ uzavírá spolumajitel muzea a pivovaru Milan Starec.    mat dr