Dirigent Zdeněk Mácal strhuje emocemi, radostí z hudby a energií      Praha 6. ledna (ČTK) - Světově proslulý český dirigent Zdeněk Mácal považuje každý koncert za důležitý, nejen kvůli posluchačům a hudebnímu tělesu, ale i kvůli sobě - pro chvíle spokojenosti z práce, okamžiky souznění s orchestrem. "Snažím se vytvořit magickou atmosféru," přiznává charismatický umělec. Hudebníky i publikum stále strhuje svými emocemi, radostí z hudby a energií, i když 8. ledna oslaví pětasedmdesátiny.   Za svou pětapadesátiletou kariéru dirigoval Zdeněk Mácal už více jak 170 významnějších orchestrů světa. Řídil Berlínské filharmoniky, Královskou filharmonii v Londýně, Vídeňské symfoniky či symfonické orchestry v Chicagu a Bostonu.   Svým nadšením a nasazením chtěl oslovit i Českou filharmonii (ČF). Když poprvé po osmadvaceti letech stanul na Pražském jaru 1996 znovu před dirigentským pultíkem filharmoniků v Rudolfinu, byl jeho návrat senzací.   Šéfdirigentem nejprestižnějšího českého tělesa se stal v roce 2003. "Společně dobývat nejvyšší hudební cíle" se snažili jen čtyři roky, v září 2007 se Mácal nečekaně vzdal mandátu. Jak později uváděl, v ČF se "často cítil spíše jako host než jako šéf". "Do všeho zde mluvilo příliš mnoho lidí," konstatoval.   Mácal, který v pečlivé práci s orchestrem navazuje na české dirigentské veličiny Václava Talicha či Karla Ančerla, přesto něco z plánů uskutečnil. V začátcích se doma i v zahraničí mluvilo dokonce o "znovuzrození" filharmonie, kdy se orchestr zklidnil a společné úsilí bylo znát i na novém zvuku tělesa.   "Můj osobní pocit je, že Česká filharmonie se mnou hraje vždycky dobře," svěřil se Mácal před časem. Tvrdí stále, že ČF je fantastický orchestr a má ohromný potenciál. Rád se k filharmonii vrací a pořád mu na ní záleží.   Zdeněk Mácal pochází z Brna, kde se 8. ledna 1936 narodil. Hudební geny podědil po otci. Od patnácti let hrál v jeho jazzbandu i dirigoval. V kapele se naučil improvizaci a řemeslu, což uplatnil i u orchestrů.   Svůj životní sen - dirigování - začal naplňovat na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Poprvé se výrazně zviditelnil v polovině 60. let na dirigentských soutěžích ve francouzském Besançonu a v New Yorku. Vedl Moravskou filharmonii v Olomouci a úspěšně spolupracoval s Pražskými symfoniky a ČF.   Zlom v jeho životě přišel po srpnové okupaci v roce 1968, kdy emigroval. Pro českou hudební veřejnost se pak na téměř 30 let "ztratil", protože pro minulý režim byl tabu. V zahraničí působil v Nizozemsku, Švýcarsku a v Německu, a od roku 1982 především v USA. Deset let byl šéfem Milwaukee Orchestra a v letech 1993 až 2002 se zasloužil o umělecký vzestup symfoniků v New Jersey. Spolupracoval se spoustou špičkových orchestrů čtyř světadílů, s předními operními domy. Podílel se na realizaci nesčetných zvukových záznamů, mimo jiné nahrál kompletní Dvořákovy symfonie. V cizině, stejně jako na tuzemských pódiích, prosazoval a prosazuje českou hudbu. Považuje to přímo za povinnost každého českého dirigenta. A sám se ke svému češství všude hrdě hlásil.   Do vlasti se jako umělec vrátil v roce 1996. Vedle ČF pak obnovil spolupráci i se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK.   Ve své dirigentské práci se zaměřoval na Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse či Antonína Dvořáka. Provázelo ho však i dílo Leoše Janáčka, jehož je obdivovatelem. Proto také nedávno přijal čestnou funkci prezidenta Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj a rád by pomohl do Ostravy přivézt světová esa.   "Jsem naprogramovaný na optimistické noty", odpověděl jednou na otázku, kde bere takovou energii. "Jsem člověk, který se raduje ze života a naplňuje ho hudbou, kterou miluji", vyznal se populární dirigent, který má do budoucna ještě mnoho plánů.   Iva Pokorná rmi