Rusko na Jelcina vzpomíná s čím dál větší nostalgií      Moskva 30. ledna (zpravodaj ČTK Milan Syruček) - Rusko u příležitosti nedožitých osmdesátin vzpomíná na svého prvního prezidenta Borise Jelcina s čím dál větší porcí nostalgie. Mizí obrázek opilce pokoušejícího se dirigovat berlínský orchestr a země se chystá v úterý v rodném Jekatěrinburgu odhalit pomník státníkovi, který snad jako jediný v ruských dějinách dokázal sám poznat, že nastal čas předat vládu nástupci. "Šílená" 90. léta se z dnešního pohledu mění ve "smělé roky", kdy stačilo popadnout příležitost za pačesy a kdy země navzdory politickému chaosu, ekonomické mizérii a ranám na velmocenské prestiži prožívala období nebývalé svobody.   "Byl to především oduševnělý člověk," zavzpomínala o pátečním večeru na obrazovce stanice NTV Jelcinova slzící vdova Naina, zatímco prezidentovi někdejší spolupracovníci zdůrazňují smělost, neodolatelný humor a neúplatnost prvního muže státu, jehož kremelskému okolí, "rodině", se přičítala zákulisní rozhodnutí. Podobné pořady, kdy se o mrtvém v zásadě mluví jen v dobrém, nejsou žádnou výjimkou.   "Trocha sirupu pravdě neuškodí," usoudil o oslavování velikána list Vedomosti. "Málokomu se dostalo tak vášnivé a upřímné lásky lidu jako Jelcinovi u příchodu k moci. Splnit taková očekávání nemohl ani on," dodal.   "Jelcin bude jednou svatořečen," předpověděl publicista Sergej Šargunov už v polovině minulé dekády, kdy v Rusku zrovna sílila nostalgie po Sovětském svazu. To prý není nijak neobvyklé v zemi, která se nejprve nadchne, následně rozčaruje a nakonec se slzou v oku vzpomíná.   Asi tím spíše, že éru hojnosti a stability za Jelcinova nástupce Vladimira Putina ukončila globální krize, z níž Rusko jen pomalu vychází. A tak se přemítá, co by Jelcin dokázal, kdyby ceny ropy byly tak vysoké jako za Putina. Ani počet obětí atentátů prý nebýval tak vysoký a s terorismem se válčilo spíše na Kavkaze než v Moskvě.     Jelcinovo dědictví obsahuje hodně protikladů. Během necelého desetiletí, kdy Jelcin stál u kormidla moci, se nastřádalo tolik historických ran a mezníků, že by stačily zaplnit bedra celého zástupu politiků: pokus o komunistický puč, dohoda o rozpadu Sovětského svazu, první a druhá válka s čečenskými separatisty, krach státních financí. "Jako kdyby kdosi znovu a znovu zapichoval jehly do krvácejícího bezbranného těla obrovské velmoci," napsal list Komsomolskaja pravda.     Žádný div, že Jelcin za kormidlování mezi pohromami zaplatil zdravím i popularitou. V době, kdy o silvestrovské noci 31.prosince 1999 naposledy zaskočil národ překvapivou rezignací a předáním moci do Putinových rukou, se těšil podpoře jen tří procent populace. Na vysvětlení stačí vzít dobové statistiky o závratném růstu státního dluhu, prudkém poklesu porodnosti, růstu úmrtnosti i sebevražd, svědčících o pocitu bezvýchodnosti.     "Jelcina jsme kritizovali snad všichni. Ale v kritických chvílích si málokdo troufl vzít na sebe odpovědnost. Jelcin s pravou chlapáckou rozhodností Sibiřana ji na sebe bral, ačkoliv dobře věděl, že volí mezi špatným a ještě horším," připustil publicista Vladimir Vorsobin, jakkoli soudí, že s problematickým dědictvím se Rusko potýká dodnes a na soudu historie nad Jelcinem stále množství žalobců převyšuje počty obhájců. To je ale možná dáno hlavním Jelcinovým "omylem": přesvědčením, že lidé potřebují svobodu - a tu jim dal.   "Jelcin chtěl zbavit Rusko komunismu a to se mu povedlo. Chtěl také v Rusku demokracii a trh, ale to se mu podařilo jen částečně," připouští někdejší prezidentův poradce Georgij Satarov. Jelcin měl však k dispozici jen sotva deset let.   Ekonom Igor Nikolajev vyzdvihuje, že se první prezident dokázal k radikálním reformám odhodlat. Nicméně za "šokovou terapii", naordinovanou týmem mladých reformátorů, země zaplatila vysokou inflací, zbídačením populace a zrozením vrstvy oligarchů, kteří se za temných okolností dostali k obrovským majetkům. Ve výsledku trh zůstává pokřivený, ekonomika závislá na exportu surovin a neexistuje důvěra mezi populací, podnikateli a státem. Satarov zase vidí hlavní "nedodělek" v právním a soudním systému, který také nefunguje dodnes.   "Za Jelcina" muselo oslabené Rusko jen bezmocně přihlížet, jak se NATO rozšiřuje na východ, Západ bombarduje srbského a iráckého spojence a rozšiřuje si vliv v postsovětském prostoru. Slovy jednoho ze spolupracovníků amerického prezidenta Billa Clintona "Rusko se tváří, že je velmoc, a my se tváříme, že mu věříme." S tímto traumatem podle publicisty Fjodora Lukjanova dokázala skoncovat až krátká válka s Gruzií v srpnu 2008, která natolik upevnila sebevědomí Kremlu, že mohl přistoupit na "nový počátek" vztahů s USA.   Zatímco s odstupem let se vnímání Jelcina a jeho éry mění k lepšímu, v domácí "klatbě" zůstává Jelcinův žijící předchůdce v čele státu, na Západě uznávaný Michail Gorbačov, který oslaví osmdesátku počátkem března. Ani bývalý sovětský prezident svému nástupci dosud neodpustil, že se jej od konce 80. let "zrádně" snažil vyhodit ze sedla. K lepšímu dal před časem i svůj někdejší šibeniční vtip, že kdyby došlo na popravy, tak by si přál být pověšen o kousek dál od Jelcina.   msk mik