Od sanatoria z první republiky k porodnici třetího tisíciletí      Praha 28. ledna (ČTK) - Palmy před vchodem a koberce na mramorovém schodišti kdysi zdobily Pražské sanatorium, dosahující noblesy paláce. Pět spojených budov komfortního zdravotnicko-hotelového zařízení pod vyšehradskou skálou omráčilo českou veřejnost v roce 1914, aby se od 31. ledna 1951 proměnilo na Ústav pro péči o matku a dítě. Tento komplex zažívá od roku 1998 opětovný rozkvět.   Historickou krásu tohoto místa si odnášejí ženy, které se tu ocitnou, ve svém srdci. Chodí sem těhotné do poradny a rodí tu zdravé děti. Leží tu s případy komplikovaných těhotenství a potratů, léčí se tu onkologické pacientky. A u malé fontánky, v mramorem vykládané vstupní kruhové hale, se často fotografují šťastné maminky s miminky.   Původně to ale jenom porodnice nebyla. V článku z časopisu Český svět z roku 1915 nazvaném V nejmodernějším léčebném ústavě středoevropském stojí psáno, že "u nás obíral se již před lety malý hlouček odborných lékařů pod vedením Rudolfa Jedličky myšlenkou zříditi hotelově zařízený ústav, jenž by poskytoval nemocným v rámci útulného, nemocnici nijak nepřipomínajícího prostředí, největší možnost dokonalého vyléčení".   A realizace tohoto plánu byla velkolepá: "Kolik tu různých rozkošných vyhlídek do širokého kraje, protékaného širokým řečištěm Vltavy a ohraničeného zelenými hřbety hor! Návštěvník zpravidla stane překvapen nádherným tím obrazem, jenž kyne mu vstříc z oken a arkýřů malebně komnaty členících a vedoucích na balkony, na nichž možno ve většině případů ležeti i na lůžku."   Sanatorium, velkoryse navržené architektem Rudolfem Kříženeckým, zahrnovalo odborné ústavy a operační sály, salónní síň vodoléčebnou, lázně uhličité, hydroelektrické a slatinné.   První "bloková nemocnice" v Praze byla promyšlená do posledního detailu. Pokoje nemocných směřovaly na jih a operační sály na sever, porodnice počítala s vyhřívanými lůžky pro nedonošené novorozence ve zvláštním izolovaném pokoji.   Centrální vstupní halu architekt pojednal v mramoru a doplnil ji knihovnou, čítárnou a společenskými místnostmi. Péče o pacienty byla nabízena prý nejen boháčům, kteří dříve jezdívali za komfortem do ciziny, ale i méně majetným, jejichž nižší ceny byly dotovány z příslušně vyšších cen pro bohaté.   Bohužel, doba se záhy vymkla z kloubů. Za první světové války sloužila část sanatoria Červenému kříži, za druhé války tu byl lazaret jednotek SS, po válce vznikla nemocnice pro tuberkulózní vězně z koncentračních táborů a roku 1946 bylo sanatorium vyvlastněno a převedeno do správy ministerstva školství a osvěty.   Ohromný komplex prošel v roce 1948 rekonstrukcí a byl přidělen III. gynekologicko-porodnické klinice profesora Jiřího Trapla a kojenecké klinice, u jejíhož zrodu stál profesor Josef Švejcar. V roce 1951 se z kliniky stal Ústav pro péči o matku a dítě.   Profesoři Trapl a Švejcar jako první v republice zavedli spolupráci porodníka a pediatra už na porodním sále a tato pokroková myšlenka se pak začala zavádět ve všech dalších porodnicích.   Ve zdech ústavu dodnes pokračuje péče o matky-diabetičky, klade se důraz na vazbu mezi matkou a dítětem a rozvíjí perinatální medicína. Osmdesátá léta zavedla do praxe tehdy senzační novinku, umělé oplodnění.   Třetí tisíciletí přineslo změny ve financování a hrozila privatizace ústavu. Nakonec se v roce 1998 od tohoto záměru upustilo pod tlakem veřejnosti i skutečnosti, že ostatní pražské porodnice nebyly schopny převzít takový objem specializované péče.   V lednu 2005 byl otevřen zbrusu nový monoblok. Objekt, částečně zapuštěný do vyšehradské skály, skrývá kromě jiného tři porodní sály a osm porodních pokojů, navržených přesně podle požadavků lékařů a porodních asistentek. Odborná veřejnost ho považuje doslova za porodnici třetího tisíciletí díky skutečnosti, že intimní porodní pokoje lze v případě nutnosti v okamžiku přeměnit na špičkové lékařské pracoviště.   Nejen kvůli tomu je v podolské porodnici, kde čisté linie budov dnes zakrývají rozbujelé stromy a keře, stále plno. Budoucí maminky oceňují vlídný a laskavý přístup personálu a jistotu, že "kdyby něco", jsou v těch nejlepších rukou. Profesor Jedlička by z toho měl jistě radost.   Jitka Bojanovská rmi