Nová kniha britského vědce studuje kanibalismus evropských králů  Londýn 27. května (ČTK) - Až do konce 18. století užívali příslušníci evropských královských rodin coby léčivé prostředky části lidských těl včetně tkání, krve a kostí. O této praktice, která byla z učebnic dějepisu vymazána, píše v nové knize Richard Sugg z britské Durhamské univerzity.   Jeho kniha Mummies, Cannibals And Vampires: The History Of Corpse Medicine From The Renaissance To The Victorians (Mumie, kanibalové a upíři: Dějiny léků z mrtvol od renesance po viktoriány) vyjde 29. června a Sugg v ní líčí často hrůzostrašné metody používané v evropských zámcích i podzámčí.   V době, kdy odmítali barbarské kanibaly Nového světa, vzdělaní Evropané pili, přikládali si na tělo nebo u sebe alespoň nosili prášek z egyptských mumií, lidský tuk, tkáň, kosti, krev, mozek a kůži. Evropané, tvrdí Sugg, byli ve skutečnosti opravdovými kanibaly.   "Tohle se ve škole učíme jen zřídka, ale důkazy jsou v historických textech z té doby. Jakub I. odmítal medicínu z mrtvoly. Karel II. si dělal svou vlastní. A z Karla I. ji udělali," řekl Sugg listu The Northern Echo. "Lidské tělo bylo široce používáno jako terapeutická přísada, přičemž nejoblíbenější léky obsahovaly tkáně, kosti nebo krev. Kanibalismus se nevyskytoval jen v Novém světě, jak se věří, ale také v Evropě," dodal.   Suggův výzkum inspiroval také televizní dokument, který se má brzy objevit na britské televizní stanici Channel 4 a v němž Tony Robinson rekonstruuje některé verze starých kanibalských léků s využitím vepřových mozků, krve a lebek.   Jeden recept například velí "vzít tělo ryšavého muže starého zhruba 24 let, celé, čerstvé a nezkažené, zemřelé násilnou smrtí (nikoli na nemoc) a vystavit ho měsíčním paprskům na jeden den a noc". Samotné tělo se ovšem nekonzumovalo. Pečlivě se z něj vydestilovala "nejčervenější tinktura", kterou pacient užíval po doušcích. "Nemohu vám říct, jak to chutnalo. Ovšem po rekonstrukci některých z těchto receptů vás mohu ujistit, že destilovaná prasečí krev páchne opravdu odporně," řekl Sugg.   Jeho kniha poskytuje celou řadu názorných a často zneklidňujících příkladů podobných praktik sahajících od popravčích špalků Německa a Skandinávie přes královské dvory Itálie, Francie a Británie, až po bojiště Holandska a Irska.   "Medicinální kanibalismus využíval váhu evropské vědy, nakladatelství, obchodních sítí a vzdělání," dodal Sugg. "Léky z mrtvol jsou někdy prezentovány jako středověká terapie, ale svého vrcholu dosáhly během společenské a vědecké revoluce rané moderní Británie. Přežily až do 18. století a mezi chudými se urputně držely ještě v dobách královny Viktorie."   Zatímco britský král Jakub I. odmítal léky z mrtvol užívat, patřil v té době mezi malou menšinu. V roce 1603, kdy nastoupil na trůn, v Evropě běželo jedno z nejdelších obléhání vojenské historie, když Španělé obklíčili protestantské Ostende.   Jedno ze svědectví z té doby líčí, jak "chirurgové ve městě běhali ven a vraceli se s pytli plnými lidského tuku, který vybrali z těl španělských útočníků zastřelených jen několik minut předtím". Lidský tuk byl užívaný jako prostředek na hojení ran a ceněný byl tehdy stejně jako v současnosti penicilin. "Jakou lepší poetickou spravedlnost si přát, než dostat první pomoc od lidí, kteří na vás střílejí?" zeptal se Sugg.   Na rozdíl od svého děda Jakuba I. byl britský král Karel II. nesmírně nadšeným uživatelem i výrobcem léků z mrtvol a předpokládá se, že zaplatil tehdy astronomickou sumu 6000 liber za recept na destilaci tekutiny z lidské lebky, což poté často dělal ve své soukromé laboratoři. Tato tekutina známá jako "královy kapky" byla používána k léčbě epilepsie, křečí, nemocí hlavy a také jako poslední prostředek pro odvrácení smrti. Také Karel II. ji dostal na smrtelné posteli v roce 1685.   A ještě dlouho v 18. století byly lidské lebky pocházející většinou z bitevních polí v Irsku k vidění na prodej v obchodech londýnských lékárníků. V jednu dobu byl obchod s nimi natolik lukrativní, že na jejich import byla uvalena daň nazvaná "cranium humanum" ve výši jednoho šilinku za jednu lidskou lebku.   dk hej