Mezinárodní tým vědců získal unikátní data o zalednění Šumavy      Plzeň 3. června (ČTK) - Daleko přesnější informace o vývoji šumavské krajiny v oblasti Prášilského jezera a jezera Laka dostane nyní běžný uživatel Šumavy díky unikátnímu desetiletému výzkumu katedry geografie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity (ZČU) a dalších odborníků z Akademie věd a vědeckých pracovišť v ČR, Polsku, Francii a na Slovensku. Jde o unikátní data odhalující, jak vypadaly a kdy zmizely poslední ledovce ze Šumavy, řekl ČTK Pavel Mentlík z plzeňské katedry.   "Dnes informační tabule říkají, že území vzniklo činností ledovce. My dodáme další informace o tom, jak se to území celkově vyvíjelo za těch posledních 20.000 let. Další výzkumy jsou zaměřeny na to, jak rychle a jak moc se pohybují skalní bloky v těch karových stěnách a podobně," dodal.   Původně měli vědci data o tom, že zalednění na Šumavě skončilo před 15.000 lety. "My jsme zjistili, že probíhalo ještě před 14.000 i 12.500 lety. A fakt, že zalednění tam probíhalo před 14.000 lety (starší dryas) je naprosto ojedinělá informace, protože o tom, že k ochlazení tehdy došlo, byly informace pouze z jezerních sedimentů. My jsme poprvé našli ten glaciální (vzniklý činností ledovce nebo zaledněním) důkaz o tom, že také rostly ledovce," řekl Mentlík. Tímto důkazem je morénový val, tedy kamenný val vzniklý ledovcovou činností, jehož numerickým datováním vědci zjistili, že vznikl před 14.000 lety.   "Území bylo bez lesa a porostu, ledovec tlačil před sebou materiál a vytvářel před sebou morénové valy. Byla tam v podstatě taková tundra jako za polárním kruhem, tedy velmi tvrdé podmínky. Foukaly tam velmi silné západní větry, byly velké sněhové smrště," uvedl Mentlík. Postupně se ale začalo oteplovat. Ledovec před 15.000 lety vyplňoval celé údolí, pak se postupně zmenšoval a před 12.000 lety roztál. Je zajímavé, že to bylo v období, kdy třeba v Alpách a Krkonoších ledovce ještě rostly a byly docela velké. To je právě to, co bude pravděpodobně předmětem dalších diskusí a obecného zájmu, doplnil vědec.   Ledovců na Šumavě bylo několik. "My jsme zkoumali ledovec dlouhý asi 1,5 kilometru a mocný byl v té největší době zalednění okolo 50 až 60 metrů," uvedl. Další ledovce, například u Malého Javorského jezera v Bavorsku a u Plešného jezera, byly do dvou tří kilometrů.   Výzkum začal nyní desetičlenný tým představovat na mezinárodních fórech. "Publikovali už jsme tři články v prestižních časopisech a ohlasy byly hodně kladné. Poté jsme dostali výsledky numerického mapování, což jsou přesná data, jak a kdy ta která fáze zalednění probíhala, jak se krajina vyvíjela a po srovnání výsledků s alpskou oblastí a severní Evropou se teď snažíme výsledky prezentovat," uvedl Mentlík.   Výzkum lze využít při posuzování zalednění, tání ledovců i globálního oteplování. "S vazbou na to, jak se může systém chovat v obdobích, kdy dochází k vpádu studené vody při tání ledovců do severního Atlantiku, tedy jak se chová ten termohalinní výměník (nejhlubší z pater mořských proudů). Golfský proud postupuje od jihu, je to relativně teplá voda i na severu. Z Grónska a Špicberků tají ledovce a ta chladná a sladká voda se tam dostává a klesá dolů, a tím se proud udržuje v cirkulaci," vysvětlil vědec. Pokud se tam podle něj vody rozlije hodně, tak se v tom místě proud přeruší a cirkulace se zastaví. Tím pádem se přestane Evropa oteplovat a země se takto několikrát vracela do ledové doby.   Václav Prokš snm